Přijde takhle hrnčíř do obchodu a koupí si pytel hlíny. To není vtip, to je běžný postup. Vtipně to jenom zní – vždyť hlína je všude kolem nás.
Jenomže není hlína jako hlína, a tu keramickou bohužel během ranní procházky
s pejskem v Letenských sadech zkrátka nevykopete.
Ta keramická je směs jílů, které se těží v lomech. Jsou to mazlavé, různě barevné, jemňoučké jíly, co se usazovaly na dně moří a vodních toků už v třetihorách. To je přes 66 miliony lety.
Dnes se tyhle usazené jíly těží, aby se z nich mohly vyrábět cihly, potrubí, dlaždice nebo třeba hrnky a talíře. Jakmile se všechen jíl vytěží, důl se uzavře. Nový jíl už na místě nikdy nevznikne.
Matematická úloha: Před pár dny jsem navštívil lom Vižina, kde jílů zbývá zhruba 25 tisíc tun. Ročně se ho prodají asi dva tisíce tun. Kolik let lomu zbývá?
Během mé procházky lomem pršelo. Brodil jsem se v jílu a fascinovaně pozoroval, jak ho obrovská rypadla nabírají. Jen to, co jsem měl nalepené na holínkách, by vystačilo na kompletní jídelní set. Došlo mi, že každý hrnek, který vytočím, nezačíná svůj život u mě v dílně. Ani v obchodě. Dokonce ani v tom lomu, kde obrovská Tatra jako by nic nabere jílu, že by to vydalo na 30 000 hrnků, a vysype ho na hromadu tak vysokou, že byste byli rádi, pokud byste se po ní vyšplhali do základního tábora. Život toho hrnku začal v dobách, kdy se po Zemi proháněli poslední přeživší dinosauři.
A jakmile vám tohle dojde, není možné nemít k hlíně úctu.
